Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pro jistotu se odkopu hned na počátku. Melodický death metal v lásce nemám. Existuje jen několik výjimek a britští SYLOSIS jsou jednou z nich. Možná je to proto, že do výsledné slitiny přidávají poměrně mnoho ze starého pravověrného thrash metalu i mladšího progresivně orientovaného metalcoru. Možná díky nízkému věku sestavy má tvorba inspirovaná starým rychlým poctivě hoblovaným thrash a death metalem poměrně čerstvou příchuť. Aranžérsky košatá náruč obsahuje i okázalejší a pompézněji vyznívající aranže, ve kterých například bijí zvony, jinde zefektovaná kytara ledabyle rozfoukává hudební mlhu, akustika dodává oddechový čas nebo se tu a tam rozevřou klávesy na pozadí. Skladby hudebně mají svůj příběh.
"epický a košatý metalový strom s oldschoolovými kořeny a newschoolovými listy"
Doufejme, že sestava kolem zakladatele Joshe Middletona se konečně ustálila, neboť v této konstelaci to SYLOSIS šlape výtečně. Za dekádu existence kapelou prošlo více než deset lidí. Teprve před dvěma lety se rezignovalo na samostatného zpěváka a všechny vokály převzal Josh, který dokázal z dané situace vytěžit maximum a skvěle to dokáže prodat i živě. Jako hlavní mozek kapely přesně ví, kam chce dát jaký pěvecký výraz a dokáže ho tam i položit. Metalovou teorii skladby má plně pod kontrolou a velmi dobře zvládá i její praxi.Toto album má pevně ve svých rukách a svědčí mu to. Skladby hojně zasypává vyhrávkami a sóly jakoby ze staré školy, ale přece nemám pocit, že by v tom cokoliv zatuchalo nebo hnilo. SYLOSIS natočili nahrávku, která má oldschoolové kořeny a newschoolové listy. Největším neduhem alba je tak jen jeho zabijácká stopáž.
Na tuhle kapelu jsem narazil teprve před pár měsíci, kdy jsem si pořídil jejich předchozí album Edge Of The Earth, které mě hudebně dost potěšilo. Když jsem zavětřil, že má vyjít Monolith, neváhal jsem a hned pořídil. Dobře jsem udělal, je to kvalitní melodicko tvrdá hudba. Vydávají fakt dlouhá alba, ale .... rád to přežiju ....
Neuvěřitelných 26 let od minulé desky a přesto jako by THE JESUS LIZARD vůbec nezestárli. Suverénní návrat ve znamení typických hutných noiserockových struktur a stále je to správně surový underground, byť si skupina samozřejmě nese svůj status kultu.
Prvotina řecké gothic metalové kapely. Moderně znějící nahrávka, která nezapře svou inspiraci v hudbě z přelomu tisíciletí. Stylově jsou blízcí o generaci starším PENUMBRA a podobně jako zmínění Francouzi se nenechávají svazovat žánrovými mantinely.
Je divné použit u tak dřevního stylu jako doom metal přídavné jméno futuristický, ale přesně tohle STRATALITH je. Originální projekt z New Yorku balancuje někde mezi progresivní náladovkou, doomem, industriálem a možná i djentem.
Mathrock z New Yorku, který nepidliká. Spíše přepíná mezi až doomovými hutnými riffy a prog metalovými kvapíky. Zajímavý stylový hybrid, s ostrým zvukem od Kurta Balloua.
Francouzi pokračují v cestě nastolené na minulém albu "Eroded" a znovu servírují svůj specifický pohled na moderní melodický progresivní rock/metal. Osobité kouzlo lehce vychladlo, ale skladby typu "Elevate" mají stále svou sílu.
Style over substance mi u Eggerse a remaku expresionistické klasiky tolik nevadí, hlavně když Jarin za kamerou opět maluje. Větší hřích je, že tahle předfreudiánská balada o překrveném klitorisu a vilném Rumunovi je dost anemická. Pár pohlednic nestačí.